Zbrojovka z první republiky, aneb jak jsme ničili vrtáky i vlastní těla
Je to pro nás hned několik nej:
Nejstarší kolo, na kterém jsme kdy dělali.
Nejstarší zákazník.
Nejzapeklitější renovace.
A asi nejlepší pocit z odvedené práce…
V říjnu k nám do Továrny na sny zavítal starší manželský pár. Přijeli vlakem až z Kralup nad Vltavou a přivezli s sebou starou, nepojízdnou Zbrojovku. „Je to kolo po mé matce a chci, aby na něm jezdily naše dcera a vnučka,“ řekl vitální sedmdesátník. Radost i sentiment čišily Musílkovým z očí.
Oba měli přesnou představu o tom, jak by mělo kolo vypadat. O tyrkysové barvě měli manželé jasno už předem. Elegantní rám Zbrojovky jsme se rozhodli osadit blatníky Stripe Nut, plechovým krytem na řetěz, hnědými plášti Schwalbe s bílými boky, proutěným košem a koženým sedlem. Na řidítka pak decentní zvonek. Čistý vzhled, žádná lanka a zbytečnosti. Teď už jen proměnit sny v skutečné kolo.
První zalomený šroub na sebe nenechal dlouho čekat. A přišly další. Kolo bylo vyrobeno někdy ve dvacátých letech a většina šroubů byla od té doby na svém místě, navíc pod několika vrstvami nátěru. Co se mělo hýbat, drželo jako přibité. Naše budovatelské nadšení nemizelo, to samé se ale nedalo říci o zásobách vrtáků. Poctivé prvorepublikové železo nás drtilo jako Němci Polsko. Co obvykle trvá několik minut, byl u tohoto projektu často úkol na celou noc. Ke slovu přišla i těžká technika – kladivo, úhlová bruska i „otloukánci“, jak říkáme nástrojům, do kterých mlátíme jako do vrat.
Krev, pot i slzy provázely práci až k lakování. Jeden by si myslel, že má to nejhorší za sebou. Omyl.
Přišel advent a nám ještě zbývalo tolik kol, že by nás zaměstnala na dva měsíce. Dílna se podobala mraveništi i skladišti zároveň a únava nás všech si začala vybírat svou daň. Jako první odpadl Pavel, kterého k odpočinku na nemocničním lůžku přivolalo slepé střevo. A slepým střevem se o pár dní později stal i Tomáš, který nedbal na bezpečnostní zásady a skončil na oční pohotovosti se šponou v oku. Brigádník Adam odpadl také.
Život nám neusnadňovala ani tyrkysová Zbrojovka. Máme zkušenosti s desítkami kol. Válečná, poválečná, česká i zahraniční. Tohle jsme ale ještě nezažili. Past vedle pasti. Na kole nebyl jediný rozměr, který by byť jen vzdáleně připomínal rozměry moderních komponentů.
Vánoce nezkazíme!
To mohlo být heslo prosincového dění v Továrně na sny. Pracovali jsme dnem i nocí a tak se i manželé Musílkovi dočkali svého rodinného stříbra v novém kabátu. Bylo 21. prosince. Výsledek můžete posoudit sami.
Za fotky děkujeme Jakub Misík Photography.
